Mezi domy se ploužil šedý stín. Tu se zastavil u popelnice, tam se pod okapem napil z louže. Den už pomalu uhasínal a do ulic se začaly vkrádat další stíny, stíny noci. Olověné mraky běžely po obloze hnány větrem, který co chvíli měnil směr, ne však svou rychlost. A chlad, ten se probudil ze své denní letargie a zaútočil s plnou silou nadcházející zimy.
Přestože to bylo velké město, na ulicích jezdilo jen málo aut a s přicházejícím večerem jich ještě ubývalo. Sem tam spěchala po chodníku ojedinělá postava halíc se do teplého kabátu. Kolem půlnoci se venku už nenacházel nikdo. A začalo sněžit.
Jemný poprašek osvětlovala pouliční světla, tedy ta která ještě svítila. Sníh neustále padal, ale tvořil jen tenkou vrstvu, ta však zakrývala vše. Ani jediná stopa ji neporušila.
Nad lampami se ozval tlukot křídel. Nějaký holub se rozhodl změnit své místo. Přes tramvajové koleje přeběhla krysa a na chvíli tak porušila neposkvrněnou bělost sněhu. Jen na okamžik. Nikdo si jí nevšiml, nikdo tu nebyl. A přece možná - z postraní uličky se vynořil šedý stín, obklopený podivnými tvary, které na zemi vytvořilo světlo z lamp. Připlížil se do temnoty domu, kde krysa zmizela a přitiskl svůj čenich k zemi. Okamžitě zachytil její pach a pustil se po stopě. Končila u jednoho sklepního okénka, příliš malého, aby se jím protáhl. Zklamaně zamručel a po chvíli se odplížil pryč.
Městský park tiše šuměl, pár zbylých lístků se sneslo na zem, kde už ostatní pomalu hnily. Nepěstěná křoví se drala na cesty, torza dřevěných laviček se ukrývaly do noci. Poslední fungující lampa trochu zaprskala, zablikala a nakonec zhasla. Tmavá větrná půlnoc zahalila stromy a keře, a v jejím novém děsivém království se neozval ani hlásek.
Šedý stín pomalu kráčel bezměsíční černotou vysokých šedých domů a ostražitě pozoroval své okolí. Dostal se až k parku a splynul s jeho stíny. Toužil po čerstvé krvi a doufal, že zde nějakou kořist najde. Avšak mrazivá příroda pohltila vše živé a on nezachytil ani náznak tepla nebo pohybu zvířete.
Prošel po zarostlých pěšinkách na druhou stranu a myslí se mu táhly vzpomínky na jídlo, na křupavé kosti a voňavé maso, tak bolestné v této chvíli hladu, kdy se jeho prázdný žaludek svíral v bezmocné snaze zpracovat potravu, která tam nebyla.
K opuštěné zastávce přijel noční autobus, téměř prázdný. Jeden cestující vystoupil, přitáhl si límec, aby se chránil před zimou a rázně vykročil na cestu domů. Sníh pod jeho nohama křupal a mohli jste si myslet, že v tomto městě je sám, jen on. Všude jinde bylo naprosté prázdno. Bílé vločky mu pokryly hlavu a ramena a pomalu se rozpouštěly v teple jeho těla. Muž rychle kráčel kolem parku a těšil se do svého bytu na vyhřátou postel.
Šedý stín zavětřil. Vítr mu donesl poselství - lidský pach. Svaly štíhlého pružného těla se napjaly a stín vyrazil vpřed. Tentokrát musí být rychlý, chytit kořist dříve, než se dostane do úkrytu.
Muž cosi zaslechl. Náhle měl pocit, že ho někdo sleduje. Otočil se. Neviděl nic. Raději přidal do kroku. Vítr ustal. Chodec zanechal park za sebou a kráčel po osvětleném chodníku. Pak to uslyšel znovu a tak nějak blíž. Otočil se po druhé.
V matné záři luceren uviděl žluté oči plné krutosti, šedý stín mířící k němu. Mohutné tělo, bělostné tesáky. Bezhlesné zavrčení. Mužovy oči se naplnily hrůzou v okamžiku poznání. Zvedl své ruce v marném gestu obrany. V příští chvíli jeho hlava dopadla na zem a za ní tělo poražené vahou útočící bestie. Ozvěna noci vracela smrtelný výkřik zpět.
V několika oknech se rozsvítilo světlo a pak zase zhaslo. Spáči v postelích si přetáhli pokrývku přes hlavu. Znovu zavládlo ticho. Vítr zaútočil s novou silou a zvedl bělostnou pokrývku sněhu.
Ale na jednom místě, blízko parku nebyla bílá, byla zbarvená rudě, čerstvou krví vytékající z tepen mrtvoly. Šedý stín si pochutnával na svém úlovku, ozývalo se mlaskání a praskání kostí. Když se nažral, sevřel ve svých čelistech zbytek kořisti a odnesl ji do parku, kde ji ukryl v hustém křoví. Pak spokojeně odešel do tmavých zákoutí města, kde měl své doupě.
A na jednom místě, blízko parku byla už jen bílá pokrývka sněhu a další padal z olověných mraků. Nikde nic, neposkvrněná bělost nevěstina závoje.
Lovec
Pojď s námi na lov, ještě jsi neulovil ani zajíce. -Díky, ale Bardo mě dnes chce učit o hvězdách. -Ubožáku, mne by poslouchání těch jeho blábolů vůbec nebavilo. Tak si tu zůstaň.
Jargan se podíval za svými vrstevníky. Ten "ubožák" ho mrzel. A nebyla to jediná přezdívka, kterou mu dávali, byly i horší. Jako například zbabělec a slaboch. Pravdou bylo, že ho lov nebavil. Nikdy. Ani jeho rodiče to nedokázali pochopit, stále mu říkali, aby si konečně udělat svůj oštěp, luk a šípy. Matka lamentovala, že takhle nezíská žádnou dobrou ženu a otec se na něj neustále mračil. Už s ním ani nemluvil.
Ale jemu se líbil Bardův svět, svět odkrytých tajemství a zákonů přírody, které platily před mnoha zimami stejně jako dnes. A hvězdy, to bylo jeho oblíbené téma. Nedokáže pochopit, jak si někdo může libovat v zabíjení. Jistě, jídlo je potřeba, ale toho mají zatím dost, sezóna buvolů byla úspěšná.
Lehce si povzdychl a zamířil k Bardově jeskyni. Dnes s ním stráví nejen den, ale i noc, protože ta bude jasná a hvězdy ukáží mnohé osudy.
Mladíci zatím potkali skupinu lovců z vesnice, kteří se vydali po stopě Velkého Zabijáka - obrovské černé kočky s tlamou větší než krokodýl a tlapami mohutnými jako slon. Včera na ni jeden muž narazil u břehu potoka a jen tak tak unikl jejím ostrým drápům.
Stopa byla stále jasně čitelná a vypadalo to, že kočička tu i spala. Tak se po ní vydali. Šli opatrně, pomalu, neustále se rozhlíželi kolem sebe a dávali pozor, aby je náhodou nenapadla z boku nebo zezadu.
Výprava netrvala příliš dlouho, když ti v předu uslyšeli praskání kostí a ucítili pach čerstvé krve. O kousek dál již viděli na mýtinu, kde Velký Zabiják hodoval na své kořisti, naprosto oddaný mladému masíčku, ani nedával pozor na své okolí. Náčelník dal rozkaz, aby všichni obklíčili palouk a na jeho znamení najednou zaútočili.
Dřevěná kopí a šípy s kostěnými hroty se zabodly do zvířecího těla. Ze všech stran se na něj vrhlo dvacet pět lovců s mohutným pokřikem. Kočka se vztekle a podivuhodně rychle dala do pohybu. Zaútočila na jednoho muže, máchnutím pracky ho sekla do boku a snažila se utéct. Nakonec svedla marný boj o svůj život.
Bojovníci se radovali, jen jeden z nich byl mrtev a šest zraněných. Dobrý lov a vynikající kořist. Dnes večer se bude ve vesnici oslavovat.
Ohně hořely jasněji než hvězdy na nebi, zpívali se písně o slavných bojích a lovech a k nim přibyla nová - o statečných lovcích, kteří usmrtili Velkého Zabijáka. Jídlo se peklo nad plameny, pití z divokých květů proudilo do všech úst a pomalu omamovalo mozky.
Pak náčelník vyběhl na prostranství mezi ohništi, oblečen do černé kůže dnešní kořisti a s nádobou plnou její krve tančil tanec bohům za jejich velkorysost.
Pak nádoba kolovala a každý se trochu napil teplé a sladké krve.
- Hele Jargan. -Dnes jsi přišel o velkou událost, mohl jsi být s námi a také se dostat do kruhu lovců, ti dnes přijali všechny, kteří se zúčastnili Velkého lovu. -To mi ani nevadí. -To se ví, že mu to nevadí, protože ten kdyby tam byl, tak by utekl jakmile by tu bestii uviděl. Je to zbabělec.
Jargana jejich smích ranil. Proč to jen nedokáží pochopit.
Nádoba došla k mladíkům, jako poslední se ještě nenapili. Dorkas ji nakonec Jarganovi podal a řekl: -Tak ukaž, co v tobě je.
Ten se zahleděl do poloplné nádoby, zhluboka se nadechl a pak začal pít tu odpornou rudou tekutinu. Věděl, že to teď musí vypít všechno, aby jim dokázal svou sílu.
Hlubokými doušky polykal teplý nápoj a raději nepřemýšlel o jeho chuti. Konečně již vše zmizelo a on mohl odložit prázdnou nádobu. Ulehčeně si oddychl, ale najednou se necítil dobře. Rychle se zvedl a prchal směrem ke stromům. Za ním se nesl smích.
Keře ho vzaly do své náruče a on se potácel zelenou tmou pralesa. Hlava se mu motala a krev v žilách byla horká jako oheň. Chlad noci však přinášel úlevu.
Najednou si uvědomil všechny zvuky, které se nesly vzduchem a uvědomil si, že také vidí. Větve, kmeny, liány a prchající zvěř. Ucítil omamné vůně květin a pach antilopy, koutkem oka zachytil mávnutí perutě nočního ptáka.
Začalo se mu zde líbit. Před tím nikdy v pralese v noci nebyl. Bylo to tak krásné, vzrušující svět nových zážitků. Cítil své pružné tělo, sílu svých svalů, svou převahu v tomto měsíčním světě. Cítil převahu lovce. A pocítil hlad.
Klesl na všechny čtyři, začenichal ve vzduchu a pustil se po čerstvé stopě divokého prasete. Pak ho spatřil, jak v kořenech stromů vyrývá šťavnaté hlízy. Vystrčil své drápy a začal vzrušeně mrskat ocasem. Pomalu se blížil ke své kořisti. A pak skočil. Vyděšené kvičení na okamžik přerušilo život pralesa. Po chvíli ticha se ale vše vrátilo do k přirozenému běhu života v pralese.
Tak Jargan, Velký Zabiják, černá kočka s tlamou větší než krokodýl a tlapami mohutnými jako slon, poprvé ulovil. A rozhodně ne naposled.
Sen?
Vycenil na něj své ostré bílé tesáky. V jeho očích zářila nenasytná touha po krvi. Stejně tak v očích jeho šesti děsivých, obrovských bratří. Z hrdel se jim nevydralo ani hlásku. Pomalu, neuvěřitelně tiše se k němu plížili. Ke své oběti. Nenávist čišela z jejich svalnatých a pružných těl. Neměl šanci. Věděl, že ho dostanou. Třásl se strachy. A pak se na něj vrhli...
Koupal se v řece potu, celá jeho postel byla promočená. Zase ten strašlivý sen. Je to už skoro rok, co ho měl poprvé. Od té doby se mu vrací skoro každou noc. Nevěděl, jak se zbavit té noční můry a tak se raději šel napít. Pořádně silné pálenky ze suchých plání Janni.
Hodil ji do sebe, sedl si do křesla ke krbu a hlavou mu probíhaly různé myšlenky. Zítra se má vydat na cestu. Jede někam do hor, do malé vesničky R'Ghorova království. Cesta nebude dlouhá, jen pár dní, ale snad ho přivede do lepší nálady.
Měl v té vesnici zavést pořádek, tamnější obyvatelé neplatili daně. Dalo se to omluvit jen tím, že byli ke království připojeni teprve nedávno. Jenže R'Ghor nikoho nikdy neomlouvá.
Dostal družinu deseti mužů a nejlepší koně ze stáje s vynikající výzbrojí. Sloužil svému králi dlouho a dobře, vykonával rozkazy, na nic se neptal a neměl žádné svědomí. Za to byl náležitě oceněn.
Ráno vyrazili na cestu. Jeho muži byli silní a drsní vojáci, kteří uměli zacházet s mečem a na takovou výpravu nejeli poprvé. Trvalo jim to sedm dní, také proto, že si cestou pěkně užívali. Jako královi vyslanci si beztrestně zabíjeli dobytek na jídlo, přespávali v nejlepších chalupách a brali si holky na rozptýlení. Jo, je perfektní být královým poddaným, pomyslel si vesele, když opouštěli osamělý statek s uplakanými znásilněnými ženami, vystrašenými dětmi a zbitými muži.
Den začal jako každý jiný, a protože vyšlo slunce, tak možná bude lepší než mnohé minulé, prožité v bouřích a vánicích. Koně plni sil nesli své pány poslušni jejich příkazů, bujní a veselí běželi po cestě do hor.
Vesnice, která byla cílem jejich výpravy, vypadala úplně obyčejně. Dřevěné domky s doškovými střechami, některé lepší, jiné horší. Dřevěné ploty, více či méně udržované prašné dvorky, slepice, kočky a psi. Prostě obyčejná vesnice. Jen ti lidé byli jiní, toho si nemohl nevšimnout. To jejich chování. Nedívali se na ně se strachem, spíš zvědavě. Ani přátelsky, ani nepřátelsky.
Brzo to změním, napadlo ho. Každý by se jim měl klanět a třást se strachy. Co si vůbec tahle smečka prašivých psů o sobě myslí? Vytáhl meč a jeho chladné ostří přiložil na krk jednoho kolemjdoucího. "Kde je váš starosta nebo co za ubohého červa to tady máte!" panovačně zařval a vyslechl pár dalších urážlivých poznámek od svých chlapů, kteří vše okamžitě obrátili v zábavu a žert. Alespoň z jejich pohledu.
Tázaný muž ukázal na jedno větší stavení uprostřed vesnice. Družina k němu zamířila a lidé se začali měnit. Tedy spíše ubývat. Zbytek už je častoval chladnými nepřívětivými pohledy.
Vesničtí parchanti, už brzo se budou plazit v prachu u našich nohou. Já jim ještě ukážu, kdo je tady pánem.
Přede dveřmi seskočili z unavených koní a vrazili do dveří. Nezaklepali, to nebylo jejich zvykem. Oni byli zvyklí brát. Brát pro krále, ale hlavně pro sebe.
Dům měl jedinou, celkem skromně, ale přesto vkusně a ozdobně vybavenou místnost. Okny dopadal na dřevěnou podlahu sluneční svit, který však hedvábné záclony měnily na rudý. Díky tomu zde vládlo jakési pološero. Od stolu, za nímž stálo lůžko, se zvedla dívka. Mladá a krásná. A žádoucí. Lesklé a dlouhé havraní vlasy sepnuté stříbrnou čelenkou se mírně vlnily po jejích ramenou. Alabastrová pleť a rudá ústa, exoticky tvarované jantarové oči, štíhlá labutí šíje a světlé šaty jemně zdůrazňující její ženské křivky.
Tak tahle je moje, prolétlo mu hlavou. Nahlas se zeptal: "Kde je starosta?" Dívka se lehce pousmála: "Já vládnu tomuto kraji a všem, co v něm žijí.". U vojáků to vyvolalo smích: "Ženská, a prý tu vládne!".
Měřili si ji pohrdavými a chtivými pohledy. "Teď tu kraluje náš pán a vy jste mu ještě neodvedli daně. Musíte zaplatit a to hned. Jinak král nebude shovívavý k vaší nevšímavosti a zapomnětlivosti.", povýšeně jí oznámil.
Dívka na ně vrhla útrpný pohled a tiše, avšak důrazně, řekla: "Ne".
Překvapeně na ni zíral. Ona mu odporuje! Bez rozmýšlení tasil meč a ťal. Krásná hlava dopadla na zem, sytě červená krev začala barvit své okolí. Náhle v krbu vzplál oheň a světla z oken rychle ubývalo. Za chvíli místnost ozařovaly pouze tančící plameny. Divoké a nezkrotné, jež daly vyniknout rysům useknuté dívčiny hlavy, která se vkutálela pod jejich pálící ochranu.
A pak se v klidné tváři otevřeli oči. Nádherné jasné a mrtvé oči! Rty se pomalu pohnuly a vyšla slova doprovázená hřměním hromu a kvílením větru:
"Zabil jsi, zabil jsi, zabil jsi! Ó, jak krutý musí být tvůj král. Jak strašní jste vy, jenž mu sloužíte. Ale neujdete trestu. Zemřete! Proklínám vás, zbabělci, proklínám. Existují ještě hrozivější než vy. Budou vás pronásledovat. Zemřete!". Naříkavý hlas umlkl. Venku se rozzuřila bouře a blesk stíhal blesk. Oheň uhasl a po stěnách se míhaly strašidelné stíny. Všechny je popadl mocný děs. V panice prchali ven a sedali na koně. Ano, byli to zbabělci.
Ujížděli pryč nenáviděnou vesnicí, která se proměnila v peklo a lidé v kostlivce. Mířili do hor nebo do lesa. Všechno jedno, jen pryč, pryč od té prokleté vesnice. Ohromné temné mraky se kupily nad jejich hlavami. V tom se dva srazily a je zasáhlo děsivé zahřmění. Z ocelové clony vyletěl oslňující blesk a udeřil. Udeřil do muže uprostřed skupiny. Jezdec i kůň padli k zemi. Mrtví.
Cesta zavedla družinu mezi dvě strmé a drsné skalní stěny. Vojáky zraňovaly ostré výstupky. V šíleném tempu je bičoval déšť. Koně byli vyděšení a téměř neposlouchali jezdce.
Chlad bezedné propasti jim vyšel vstříct. První z nich ji spatřil příliš pozdě. Nestačil uhnout a jeho zvíře se prudce zastavilo u samého okraje. Setrvačnost ho vyhodila ze sedla a on přelétl přes hlavu koně. A padal, a padal, a padal..
Ostatní prchali po kraji doprovázeni jeho smrtelným výkřikem. Úlomky kamení odletovaly od kopyt a mizely v hloubce strže. Ohnivé jazyky protínaly oblohu. Bouře řádila s nesmírnou silou a všechny ohlušovala svým řevem. Nejednou to vše na okamžik umlklo. A tím tichem zněl příšerný řev posledního jezdce spolu s úzkostným ržáním koně. Oba se řítili do propasti, když se pod nimi v promáčené stezce utrhla zem.
Zbytek družiny pokračoval v útěku. Zanedlouho se dostali k rozhoupanému mostu, který převáděl cestu přes strž mezi příkré skály. Následovala divoká jízda splašených koní a šílených jezdců po starém dřevěném mostě. V tom silně zavál vítr a jeden z jeho poryvů uchopil muže na konci řady a ten se i se svým zvířetem vznesl, aby svůj let proměnil v pád. Také on našel svůj hrob v propasti.
Dál se hnali temní jezdci, dál mezi vysoké skalní stěny. Ze shora se ozvalo tlumené rachocení, které však bylo stále blíž a blíž a hlasitější a hlasitější... Posledního vojáka zavalila hromada šedých balvanů.
Déšť byl téměř neprůhledný. Bylo vidět sotva na metr před sebe. A oni letěli dál. Jedině smrt je mohla zastavit. Smrt, před kterou prchali.
Náhle se prostor rozšířil a cesta prudce klesala dolů. A oni po ní. Spousta kamení jim překážela v jízdě. Koně klopýtali, ale nezmírnili svůj běh. Jeden z ničeho nic zakopl a jeho pán dopadl na zem. Zlomil si vaz. Kůň zůstal bezmocně ležet s přeraženýma nohama a jeho kvílivé ržání popohnalo ostatní k rychlejšímu trysku.
Dorazili do lesa. Hustým krovem hnědého listí na ně dopadaly těžké kapky a oslepovaly je. Stromy hrozivě šuměly a strašily je svými stíny. Tu bílý kůň bezdůvodně uhnul stranou a roztříštil si lebku o prastarý kmen. Jeho jezdec s ním.
Lesem se šířil hukot a praskání. Pěšina se začala projasňovat. Kdesi v dálce hořel oheň. Svým nenasytným žárem stravoval kmeny stromů a pomalu doháněl prokletou skupinku.
Zpěnění koně, vystrašení žoldnéři.
Muži zvířata neustále pobízeli a zároveň se drželi kluzkých sedel, aby nespadli. Plameny byly stále blíž. Olizovaly kopyta koní. Zrádná větev shodila jednoho jezdce do jejich hřejivého obětí. A hladového.
Rudé jazyky kácely stromy. Dřevo měnily v popel. Měnily v popel všechno, co jim přišlo do cesty. Oheň jim šlapal na paty. Jenže koně už nebyli schopni větší rychlosti, poháněl je jen strach. Na posledního vojáka spadl hořící kmen.
V tom se před jejich zraky otevřela planina. Promočená, s vysokou šelestící trávou. Velmi vysokou. A ostrou. Rozdírala jejich nohy do krve. Nohy, plece a boky koní se proměnily v jedinou krvácející ránu. Ale unikli plamenům.
Přesto prchali dál. Neznámou krajinou, neznámým směrem. Velitel se ohlédl. Zdálo se mu, že v jejich stopách vidí sedm černých stínů. "To jen vlnící se tráva mate můj zrak.", pomyslel si. Ale víckrát se neohlédl.
Nejeli stezkou, nikde tu nebyla. Jen dál a dál vytrvalým hustým deštěm. Štvanci na útěku. Z lovců se stala lovná kořist. A hluboké hřmění neustále děsilo jejich srdce a budilo v nich paniku.
Pod posledním mužem z jeho ozbrojenců padl kůň. Po chvíli se z toho místa ozval výkřik. Výkřik plný hrůzy zazněl na příšerně krátký okamžik.
Ani teď se vůdce neohlédl. Avšak jedno věděl docela jistě. Nikdo z jeho družiny už není naživu.
Ještě dlouho jel na svém koni. V hlavě mu vířila jedna jediná myšlenka. Musí uniknout! Samota ve tmě byla strašlivá. V tichu po bouřce slyšel dech svého koně měnící se ve vyčerpané sípání. Od koňské huby padaly do trávy chuchvalce pěny. Běh se zpomaloval. Zvíře se pohybovalo vpřed už jen trhanými skoky. Nohy se mu podlamovaly. Pak nemohl dál. Padl. Padl na pokraji bažin, na místě mrtev.
Velitel se nemotorně vymotal z otěží, ztuhlé údy ho nechtěly poslouchat, a zamířil k rozbahněné cestě, která se mu objevila před zraky. Sebral své poslední síly a prchal dál. Za sebou uslyšel praskání kostí a zvuk trhaného masa. Ohlédl se. A okamžitě toho litoval, protože spatřil hrůzné divadlo. Sedm obrovských černých bestií hodovalo na mrtvém těle.
Utíkal, běžel, šel a plazil se dál bahnem, které mu chytalo nohy. Klopýtal. Kolikrát upadl a zase se zvedl. Déšť ustal a zvedla se mlha. Proměnila kořeny a pahýly stromů v živé bytosti, které strašily jeho zatemnělou mysl. Už se jen plazil.
Nakonec ho opustily všechny síly. Vyčerpaně položil hlavu do bláta. Byla mu zima, byl promočený až na kůži. A bál se. Tak, jako nikdy v životě. Náhle uslyšel podivné mlaskání. "To jsou něčí kroky!", uvědomil si. Zvedl hlavu po směru zvuku a tam - blízko něj - bože jak blízko - stál velký černý vlk. Černější než okolní noc.
Vycenil na něj své ostré bílé tesáky. V jeho očích zářila krvelačná touha nenasytného hladu. Stejně tak v očích jeho šesti děsivých, obrovských bratří. Z hrdel se jim nevydralo ani hlásku. Pomalu, neuvěřitelně tiše se k němu plížili. Ke své oběti. Nenávist čišela z jejich svalnatých a pružných těl.
A zas tu byl ten hrozný sen, příšerná noční můra. "Je to jen sen, pouhý sen. Musím se probudit v louži studeného potu. Tohle prostě musí být sen!", hystericky se rozesmál.
Zářící body se k němu pomalu přibližovaly. Pomalu, ale jistě. Až...ten už se nikdy neprobudí.
