Jak to všechno začalo ... Ze třech nezávislých leč důvěryhodných zdrojů jsem se dověděla, že léto končí a zima bude krutá, tak jsem si řekla, že až
se mě zima zeptá …, měla bych mít pádné argumenty. Naplánovala jsem si proto romantickou procházku za krásami přírody. Vyprala jsem tedy nejzachovalejší tepláky
s lampasama, namazala si dva krajíce chleba, nalila do placatice ždibec rumu, a jen co se slunce vyhouplo nad obzor, vyrazila jsem.
Les vypadal už z dálky velice přívětivě, povalovala se v něm mlha, kterou větřík čas od času převalil na druhý bok. Můj vstup do něj byl taky v podstatě úspěšný, nebýt té
maličkosti, že ztracena v mlze, byla jsem kousnuta do levé nohy. To mě malinko vyvedlo z míry. Po pár minutách boje s neznámým vetřelcem se mi konečně podařilo
prasklou michellinku i s kouskem podrážky ze své nohy odstranit a radostně jsem pokračovala dále.
Cesta ubíhala docela pěkně, trošku jí sice kazil fakt, že přes mlhu nebylo vidět ani na krok, ale to nemohlo můj výlet pokazit. Těšila jsem se jako malá, až Vám o něm budu
vyprávět. Při této představě se mi šlo ještě lehčeji, teda alespoň do toho okamžiku, kdy mne něco chytilo za nohavici tepláků. „Tož nerob prču, to už tu bylo," domlouvala
jsem mírně útočníkovi v domnění, že přemožená pneumatika si žádá satisfakci. V tom se mi však ostré tesáky zakously do kůže. To mě dopálilo. Michellinka si přivedla posily!
Zanořila jsem tedy ruce do mlhy a jala se útočníka zneškodnit. Při zápase pozbyla jsem lampas z tepláků i s kusem nohavice. V mlze se mihlo cosi zrzavého … Liška! Pomyslela
jsem si a sebrala odvahu podívat se vetřelci tváří v tvář. „Liška" byla pomenší a měla na sobě vyvedený poněkud prorezlý nápis „ŘEDIDLO". Odhodila jsem tedy plechovku a
poněkud rozladěna hledala cestu domů.
Když pominu fakt, že jsem šla místy po kotníky v blátě a po kolena ve vodě, nic zvláštního se již nestalo. O to větší bylo mé překvapení, když jsem po návratu domů zjistila, že
jsem si s sebou přinesla nocležníka. Nejsem necita a zvířátka mám opravdu ráda, ale klíště, které se usadilo na mé ruce, bylo poněkud nevrlé. Když jsem ho totiž držela v pinzetě,
vedlo podvratné řeči o tom, jak jsem ho vytočila.
Závěrem mohu tedy snad jen dodat, že až zase půjdete na nějaký ten výlet, se mnou už nepočítejte :o)
