Nočník 22: Povídkujem s Ještěrkou







      Tma


Probudil se. Neměl o ničem nejmenší tušení. Pak si vzpomněl, že se jmenuje Árís a že by měl vidět. Měl, ale neviděl. Tma, která ho obklopovala, byla neproniknutelná. Strašlivá tma, budící v srdci panický děs, tu silnou touhu utíkat kamkoli, jen najít světlo a život a spadnout do propasti, narazit na zeď, prostě něco dělat, i když to nebude k ničemu.

Nic neviděl ani neslyšel, Nejen tma, ale i mlčící ticho ho uchvacovalo do svých hrůzných spárů. Najednou chtěl zemřít. Jakákoli chuť se vytratila v tom chladném tichu, a pak si uvědomil, že tohle by mohla být smrt. Zemřel!

Jistá úleva se rozlila po jeho srdci. Tak takhle vypadá smrt. Opravdu děsivé. Teď se již uklidnil a na celou věc se díval s jakýmsi nadhledem. A na čem to vlastně sedí?

Seděl na vlhké, studené a hladké podlaze, která se mírně svažovala na všechny strany, ale opravdu velmi mírně. Jak zvláštní, že je tu sám. Což to už bude navždy? Anebo musí dojít k řece a převozníkovi, který ho převeze do říše mrtvých? Asi ano.

Vstal a šel kupředu. Opatrně našlapoval a tápal rukama před sebou, aby se ubránil před případným nárazem do neviditelné stěny. Také si musím dávat pozor na nerovnost podlahy, mohl by tam být schod nebo třeba i propast. A tak postupoval velmi pomalu.

Ovšem, když je mrtvý, nemusí se bát pádu. Jak se pozná, že je člověk mrtev? Jak? Zaplavila ho vlna zoufalství. Co když žije? Proboha, to snad není možné! Jestli žiji, tak kde to jsem? Jak jsem se zde octl a odkud?

Zase se ho zmocnila ledová hrůza, objala ho jako chobotnice a začala z něho vysávat vědomí, až omdlel.

Za okamžik se znovu probral a měl dojem, že se musí probudit ve světlé místnosti se stolem a židlí, s velikým oknem a s někým... S kým? Nevěděl. Nepříjemné probuzení plné strachu, tmy a ticha.

Musí najít světlo a život, protože on určitě není mrtvý! Vstal a pomalu šel, i když chtěl běžet. Také musí objevit jídlo a vodu, bez toho nemůže žít. Začal naslouchat tichu a opravdu - uslyšel jemné a vzdálené "kap, kap, kap, kap..." A pořád! Voda, nezemře žízní! Musí se k ní dostat co nejdříve.

Ruce napjaté před tělem nejistě šátrající ve tmě, netrpělivě, ale pomalu postupoval za zvukem kapek. Pravá noha, levá noha, ne moc vysoko ani daleko, aby si stačil všimnout případné překážky, krok za krokem stále kupředu. Připadal si jako šnek. Potlačoval v sobě strašnou neodbytnou touhu rozběhnout se za zvoucím hlasem vody, uzavřel ji ve svém nitru, ale tam se snažila osvobodit a proniknout na povrch, neustále dorážela a křičela, jak se pokoušela přehlušit všechno ostatní a způsobovala v jeho těle obrovské napětí a nervozitu, která se projevovala nepříjemným svíravým pocitem kolem žaludku. Měl pocit, že každou chvíli vybuchne.

Najednou jeho ruce narazily na stěnu. Vlhkou, slizkou, nějakými hnusnými řasami porostlou kamennou stěnu. Řasový porost byl tak nasáklý vodou, že ta pomalu odkapávala na zem z drsných a přitom kluzkých kuželovitých výstupků - jak zjistil hmatem.

Z ničeho nic pocítil obrovskou žízeň, a tak nastavil ústa a nechal si do nich odkapávat tu životodárnou tekutinu. Pomalu, pomalu, pomalu - kap, kap, kap. Tak příšerně pomalu kapky, hrozně maličké kapičky, padaly na jeho vyprahlý jazyk. O on přitom toužil po litrech chladné a osvěžující vody. Zatím tady musel trpělivě čekat až kapka za kapkou ukojí jeho touhu po vodě.

Stál dlouho, dlouho, neuvěřitelně dlouho, až si myslel, že tu navždy zůstane a navždy mu bude kapat voda do úst, aby zhasila jeho neuhasitelnou žízeň.

A přece přišla chvíle, a trvalo to snad tisíc let, kdy si uvědomil, že ty malé drobné kapičky, které mu v tak neskutečně dlouhých intervalech dopadaly do lačných úst, uspokojily jeho nekonečnou potřebu vody.

Vyčerpaně klesl na zem, která chladila jeho rozpálené tělo a nebyl schopen na nic myslet. Teprve po době, jejíž trvání nedovedl určit, si začal uvědomovat své okolí. Už tu nebylo to nehybné ticho, ty malé zázračné kapičky ho rozbíjely na střípky. Drobné kapky, které spojeny oddálily jeho smrt a jedna po druhé tříštily krunýř beze zvuku. Kapky - pouhopouhé nevinné a neviditelné jemné kapky dokázaly mnoho, ach, jak mnoho.

Jeho mysl se na ně upnula a tato chvíle se mu navždy vryla do paměti. Začal se opatrně zvedat ze země, jaksi podivně uklidněn, neschopen v tomto okamžiku vnímat temný ochromující strach, který stále čekal v záloze. A pomalu se objevovaly myšlenky, nejdříve první, druhá a stále další. Budily jeho mozek k činnosti, nutily ho uvědomit si situaci, ve které se nachází.

A zároveň s vědomím se přihlásil i pocit hladu a ospalé malátnosti. V první chvíli málem upadl na zem, a tak se opřel o stěnu. Teprve po chvíli mohl stát na nohách s jistotou, že nespadne. Opatrně se vydal kolem stěny, napínaje sluch a doufaje, že objeví něco nebo někoho, kdo mu pomůže.

Neměl už strach. Opustil ho, tak jako opustí pavouk vysátou kořist. Již mu neměl co vzít. A jestli strach něco dává, neměl mu co dát.

Árís pokračoval šnečím krokem, hlavu svěšenou, s doprovodem zvuku padajících kapek. Lhostejnost. Lhostejnost vystřídala strach. Všechno bylo lhostejné, jen jít dál s nesplnitelnou nadějí, která dávala zapomenout na všechno kolem i uvnitř. Zapomenout na zimu, na únavu i na bolest, způsobovanou ostrými hroty, které zraňovaly skrz podrážku.

Nevěděl, jak dlouhá cesta ho čeká. Netušil, jak dlouho ještě bude mít sílu jít dál. Nemyslel na to. Šel. Přestával vnímat. Pocity mu otupěly. Šel. Neviděl, neslyšel, nemyslel. Šel. A pak už neměl sílu. Hlad mu ji vzal. Klesl na drsnou a studenou podlahu, vyčerpán a beze smyslů. Omdlel. Poté přišel spánek. Posilující spánek zdravého vyčerpaného člověka.

Zdálo se mu o jídle, o lidech, které znal. Byl to sen plný světla a krásy. Nádherný sen, tolik podobný skutečnosti. Ale to strašné probuzení! Probral ho jakýsi nepříjemný dotyk, probudil ho do tmy! Nejprve si myslel, že je slepý, a pak si začal vzpomínat. Uklidnil se a přemýšlel, co ho vlastně probudilo. Něco velmi nepříjemného. Náhle sebou prudce trhl. Zase se ho to dotklo a bylo to určitě hodně chlupaté. "Co je to?", zeptal se chraplavým, nepřirozeným hlasem. Nepatrný šelest jeho napjatým uším potvrdil, že tu něco nebo někdo je.

Dodal si odvahy a opatrně kolem sebe tápal rukama. Nic. Posadil se a pátral dál. Stále nic.

A přesto tu nebyl sám. Tu cizí přítomnost cítil všemi smysly. Byl to nepříjemný, přímo odporný pocit. A nemohl se tomu bránit. Popadla ho panika a začal křičet: "Kdo tu je, kdo tu je, tak kdo tu je!?!" Ale odpovědí mu bylo jen posměšné ticho. Snažil se uklidnit, zpomalit zrychlený dech. A opatrně, nesmírně pomalu, se vydal pryč. Zase se mu chtělo utíkat.

Tmou se rozléhaly jeho kroky. A kolem něj nic, žádná stěna, nic čeho by se mohl dotknout, jen podlaha. Ale té se dotýkat nemohl, protože musel dál. Pomalu a opatrně. A proto musel před sebou tápat rukama, aby nenarazil. "Je to beznadějné!", bleskla mu hlavou myšlenka. Znovu se ozýval hlad a s ještě větší silou než předtím. Nemá šanci přežít. Už neslyšel kapky a nevěděl, kterým směrem by se měl vydat. V téhle tmě stejně nic nenajde.

Byl zoufalý, víc než kdy dřív, ale přesto šel dál, i když ho pocit beznaděje zaplavoval jako příliv pevninu. Jen pohyb ho nutil soustředit se na každý krok, jeho mysl byla zaměstnána tím, jak se snažil vycítit překážku, jak dával pozor na vše kolem. Všechno bylo lepší než pouhá nečinnost, kdy jeho mozek zaplavovaly děsivé myšlenky. Myšlenky o to horší, že nevěděly co bylo předtím, nevěděly co bude potom a nevěděly co je teď.

Jenže jim nemohl uniknout. Našly si skuliny, zvětšovaly je, ničily jeho sebeovládání, nahlodávaly jeho jistotu, které měl tak málo.

Pocit přítomnosti čehosi zmizel, byl zase sám v naprostém tichu tmy. dokonce ani jeho kroky nebylo slyšet, protože zem pokrývalo cosi měkké, co je tlumilo. Ach bože! Ten pocit nejistoty, pocit bezmoci!

Vlna za vlnou, náraz za nárazem, stále větší a větší, nutkavější a nutkavější byla touha rozběhnout se, vše hodit za hlavu, na nic nemyslet, zapomenout... Klesl na kolena, sevřel hlavu v dlaních a rozplakal se. Tichý pláč, slané slzy. A nic kolem něj. Sám, sám, byl strašně sám. Ach, ať někdo přijde, kdokoli, cokoli! Ať není sám!
Najednou uslyšel hlasy. Slabé a vzdálené. Zvedl hlavu a otočil svou vlhkou tvář směrem po zvuku. A zdálo se mu, zdálo se mu - že vidí! Ano, viděl šero! Už ne černočernou tmu, ale šero! Tam v dálce, odkud zněly hlasy. Rychle se zdvihl a vydal se tím směrem. Jeho mysl se upírala k jediné naději, ke světelnému bodu, ke zvuku. Zapomněl na všechno kolem, nemyslel na nic jiného, nedával pozor, kam šlape. Proč? Vždyť před ním je jeho sen. To, po čem toužil. A i když je to daleko, on je odhodlán k tomu dojít. Překonat všechny překážky. Jen jít, jít tou cestou, možná nekonečnou, za splněním svého snu. Protože jedině to má smysl a nic víc.

Viděl jen to, co vidět chtěl, slyšel jen to, co slyšet chtěl, šel tam, kam jít chtěl. A před ním se pomalu otevírala propast, hluboká, temná, bezedná a za ní - za ní krásné bytosti, ze kterých vycházelo světlo. Uviděly ho a zdvihly své jemné ruce ve zvoucím gestu: "Pojď, jen pojď dál," říkala jejich ústa.

Omamný hlas: "Pojď k nám a už nebudeš nikdy sám." Zastavil se na okraji propasti a zaváhal. Tolik toužil je poslechnout! "Pojď, neboj se, nenech nás čekat." To vábení, překrásné vábení. Ale jak k nim má jít, jak přejít to prázdno mezi nimi? "Jsme zde jen kvůli tobě, chceme ti pomoci, potěšit tě a zachránit."

Panebože, to je k nevydržení. Jak se dostat přes tu propast, jak jen jak? "Nemůžeme tu stát věčně, máme málo času, tak nás nenech čekat, prosím." Zaplavila ho vlna zoufalství. Snad mě neopustí! To nemohou, jsou tu kvůli mně a já přece nemohu přejít. Vždyť ony by tam mohly zůstat navždy s ním. Celá jeho bytost toužila být s nimi, jeho duši zachvacovala hrůza a panika při pomyšlení, že by je mohl ztratit.

Nebyl schopný myslet na nic jiného. Nesmí je ztratit, nesmí! "My už musíme jít, náš čas je pryč, tak pojď s námi, prosím, pojď" Bytosti se začaly vzdalovat, jejich zářné světlo pohasínalo a sladký hlas se rozplýval. Nesmí je ztratit!

A tak vykročil...


Jesterka